Nejprve bych začal něčím o naší obci
Dějiny města Mnichova u Mariánských Lázní
Podle pověsti odvozuje svůj vznik Mnichov od saského prince Siarda,který si kolem r. 1195 na blízku Mlýnského potoka,asi 1200 m západně od nynějšího Mnichova postavil kostelík a poustevnu.Někteří venkované z okolí tohoto kostelíka se usadili na místě dnešního Mnichova,kde byla malá česká
obec,náležící tehdy bohatému vladykovi tepelského kraje H r o z n a t o v i, a která v listině z r. 1273 se nazývá Heremita M n e ch o v.
Opevněná tvrz prvního majitele Mnichova stála na místě domku a zahrady čp. 104,který byl ještě v druhé polovině XIX.století nazýván „Frohnfeste“.Býval obklopen širokým vodním příkopem,z něhož zůstal rybníček. K němu náležel tehdy statek,jehož budovy stály na místě dnešního čp. 17 a 18.
V r.1193 založil Hroznata klášter Teplou,který pojmenoval podle stejnojmenného potoka a podle podhradí Hroznatova hradu.
První Germáni,kteří přijali křesťanství byli Vizigótové v jižním Maďarsku a to již kolem r.360. Roku 500 se dal první francký král Chlodvíkv Remeši pokřtít. V Bavořích a v jižním Německu rozšířil křesťanství již v VII.století německý mnich Winfried,zvaný Bonifác.
V VIII.století donutil císař Karel Veliký (bitva u Verdenu na Alleře) i pohanské Sasy ke křesťanství. Odtud se šířilo křesťanství k Čechům a Polákům. Dne 1.ledna r. 845 bylo pokřtěno v Řezně 14 českých lechů a v r. 973 byla Praha povýšena na biskupství a prvním biskupem byl Dětmar. Byl to rodem Sas,ale byl zběhlý v jazyce českém. K pokřesťanštění přispěli i němečtí mniši nově založených klášterů v Kladrubech v Čechách (u Stříbra) a ve Waldsassen v Bavorsku,kteří povolávali křesťanské kolonisátory k zakládání nových osad nebo již do stávajících českých osad.
V té době přišli na Tepelsko první řemeslníci a horníci. Tak vznikly cínové doly u Sítin a dokonce zlaté doly u Mnichova v bukovém lese,vpravo od silnice z Mnichova do Horního Hamru,stříbrné doly u Pramenů a u Hroznětína na Karlovarsku doly na cín a stříbro.
V r. 1381 vymřelo morem takřka všechno obyvatelstvo Mnichova a proto opat Tepelského kláštera Bohuš z Otošic (1384-1411) povolal nové německé osídlence,s kterými pak zbývající české rodiny splynuly. V r. 1437 vymřel znovu Mnichov až na jednu osobu a v r. 1549 na devět osob. Památkou na tyto smutné časy,kdy nebyl žádný lék proti silně nakažlivému moru,chodila každoročně školní mládež na den sv. Řehoře (12.3.) po domech a zpívala nábožné písně. Tento zvyk zanikl poprvé v r. 1875.
Ve XIV.stol. náležel Mnichov lennímu rytíři tepelskému. Byli to tehdy bratři Tullingerovi. Po nich patřil Mnichov Kašparu z Neuburgu,který své právo prodal r. 1400 tepelskému klášteru. V r. 1422 byl tepelský kraj zaplaven husitskými vojsky. V těchto letech byla zničena i Siardova kaple a teprve v r. 1615 dal tepelský opat Andreas Eberbach (1599-1629) znovu zříditi kapli i poustevnu. V sutinách kostela byl tehdy nalezen i starý Siardův obraz. Tento obraz byl upevněn na stromě, vzdáleném asi 60 kroků vzhůru od kaple a tam prý byl pohřben zakladatel Siardovi kaple,saský princ Siard.
Podle pověsti se u obrazu udály zázraky a z nedalekého pramene byla považována za léčivou (zmiňuje se o ní listina z r. 1664) stala se kaple Siardova nebo též Svatojánská,známým poutním místem. Pramen se nacházel 20 kroků od západního konce zříceniny kaple. V r. 1750 byl starý Siardův obraz odcizen,stromy poraženy a místo zarovnáno. Roku 1782 byla kaple i poustevna zrušena a koupena mnichovskými za 20 zlatých. V r. 1788 byla stavba zcela snesena.
Po husitských válkách nastal hlad a nemoci. Tepelský opat Racek povýšil Mnichov listinou ze dne 10.července 1437 na trhové město. Utrakvisté přijali i na tepelsku protestantismu a to jak města Teplá,Úterý a Mnichov,tak i vesnice Pístov,Otročín,Poutnov,Bezvěrov,Rankovice,Hoštec,Mrázov,Horní Kramolín,Popovice a Rájov. Dokonce i řádoví kněží z kláštera tepelského přijímali prý podobojí od protestantského pastora z Mnichova.
V r. 1526 vzniklo povstání tepelských obyvatelů proti klášteru. V pátek po Božím Nanebevstoupení vyzval protestantský starosta města Teplé Václav Wolfgang tepelského opata Petra II. (1509-1526),aby se dostavil na radnici v záležitosti rekatolizace. Dříve však žádali tepelští propuštění občana Frant.Höchela. Po odmítnutí jejich žádosti vypuklo povstání. Opat Petr II. uprchl, byl však dopaden a s výsměchem vezen do kláštera.Tam povstalci žádali,aby jim vydal klášterní poklad. Po odmítnutí této žádosti byla celá klášterní budova zpustošena. Zejména též pivo,které už tehdy tepelský klášter vařil,bylo i s vínem ze sklepů odcizeno. Občané tepelští i obyvatelé přilehlých vesnic žádali na opatovi zrušení nevolnictví i desátku,jakož i volnou těžbu z lesů a rybníků.
Ve chvíli,kdy chtěl vzbouřený dav vyhoditi opata Petra II. oknem,spatřil přicházeti na pomoc sedláky z Mnichova a Vidžína,kteří byli ozbrojeni kosami,vidlemi a háky. Byli povoláni zřejmě na pomoc. Povstalci byli zahnáni a přísně potrestáni. Šest mužů povstalců z rodu protestantského starosty Wolfganga bylo na výšině „dvanácti apoštolů“ u Teplé sťato. 60 účastníků povstání muselo v poutech na nohou pracovati v klášteře a večer dostali po 10 ranách,20 žen bylo bičováno, 24 jinochů bylo posláno na vojnu do Uher. Přes 100 tepelských povstalců bylo přivedeno s provazem na krku do tepelského klášterního dvora,kde museli na kolenou prositi opata Petra II. o odpuštění. Tento opat zemřel brzy po vzpouře,ještě v r. 1526 a jeho nástupce opat Antonín (1526-1535) propůjčil ještě v roce povstání,tedy v r. 1526 Mnichovským za poskytnutí pomoci svému předchůdci právo vésti městské knihy a voliti ze svého středu celou městskou radu. Do té doby byla městská rada z poloviny z Mnichova a z poloviny ze Sítin. Takto zvolená první městská rada sestávala ze 4 starostů:Bauera,Hainicha,Schustera a Bergmana,z 8 obecních starších a městského písaře,jenž zastával též úřad učitele.
Mnichov byl sídlem magistrátu a od r. 1620 do r. 1790 měl také svého městského soudce,na jehož místo nastoupil od r. 1790 do r. 1848 zkušený rada,
vlastně advokát. Podle krásného a pružného písma městských písařů ve starých městských knihách od r. 1526 až do r. 1720 byli mnichovskými písaři vzdělaní lidé. Posledním z nich a zároveň písařem byl Jan Josef Hubl. Podle kroniky tymistra Petra Christla bylo v Mnichově r. 1824 jen 9 rodových jmen,která sahají ještě do doby před založením první městské knihy. Jsou to jména: Zeidler,Dietl,Putz,Utschig,Seitz,Miller,Hainicka a Helm. Rodová jména Häupler,Schurwonn,Guba a Schöppl se vyskytují ihned po založení městských knih,což se stalo v r. 1526. Z těchto jmen vymizela do r. 1920 jména:Trenek,Miller,Helm a Häupler. Jak se měnila nebo mizela rodová jména,tak se měnila i zámožnost jednotlivých mnichovských občanů. Tak kupř. v r. 1730 je jmenován Jan Simon z čp. 14 jako nejzámožnější občan,jemuž patřily též domy čp. 15,30,38 a 46. Kolem r. 1780 to byl zase Krištof Albl z čp. 117,jenž byl nejbohatším v celém okolí, Podobně to byli koncem XVIII.stol. občané Pöpperl z čp. 25, Helm z čp. 16, Christl z čp. 22 a Utschig z čp. 68. Později přešel jejich majetek do jiných rukou.
Pozoruhodné bylo náboženské smýšlení mnichovských. Projevovalo se tím,že mnozí rodiče věnovali své děti duchovnímu stavu. Petr Christl uvádí v kronice z r. 1820,že mnichovští rodiče dali v období šedesáti let 37 kněží a řádových sester duchovnímu stavu. Mezi nimi i Raimund Hubl,syn městského písaře Jana Josefa Hubla (1721-1770),jenž byl v létech 1791-1801 tepelským opatem.
Zatímco se jeho otec zasloužil o Mnichov jako městský písař,zachoval se jeho syn k rodnému městu nechvalně. Své chudé a těžce nemocné sestře poslal 12 jablíček. Zdejší pivovar nutil k většímu odběru piva než dosud a mnichovskému magistrátu navrhl,aby zakázal mnichovským řezníkům odběr masa,aby totiž mnichovští museli odbírat maso z kláštera. Po své smrti zanechal tepelskému klášteru velké jmění. Bylo to r. 1801. Naproti tomu zase kněží Frant.Putz a Baltazar Dietl,učinili pro své rodné město vše co bylo v jejich moci.
V létě r. 1530 připsal král Ferdinand I. Protestantským pánům Pflugům na Bečově 9 klášterních vsí,mezi nimi i Mnichov,Rájov,Prameny,Poutnov,Otročín a jiné. V r. 1543 připadly 3 další obce Janu Lohetskému z Bezdružic a v r. 1544 dal v léno i ostatní klášterní obce Jindřichovi z Plavna. Jako král Ferdinand I.,tak i noví páni dřívějšího klášterního jmění ,nekladli rozšiřování protestantského učení překážek. Když v r. 1549 obdržel tepelský opat Jan Kurz (1535-1559) na základě královské mise v Lokti rozhodnutí o vrácení měst i osad klášteru,byla většina obyvatelstva protestanty. Klášter je přivedl dílem po dobrém,ovšem částečně i násilím ke katolictví. Opat Jan Meyskönig (1559-1585) propůjčil v létech 1561-1574 obcím
Rájovu,Číhané,Popovicům,Bohuslavi,Ovesným Kladrubům a jiným právo dědičné. Za to se stali obyvatelé katolíky. Nikoliv však obce Pístov a Otročín. Proto opat Matyáš Göhl (1585-1596) odňal těmto obcím trhové právo,právo řemesel,okolní osady nesměly s nimi obchodovati,zejména žádnépivo nesměl nikdo od nich odebírati. Nakonec byli postaveni před volbu,státi katolíky nebo opustit Tepelsko. V r. 1580 se pokatoličtila Teplá ,v r. 1586 složili vyznání ke katolické církvi Úterští po 150 letém utrakvismu a 66 letém lutherismu. V r. 1587jest v Pístově opět katolický duchovní Adam Rudrisch. Obyvatelé Mnichova se dali v r. 1588 v tepelském klášteře pokřtíti po 68 letém protestantismu. Před tím působili v Mnichově protestantští pastoři Wolfgang Spaltinger a Šimon Karbai. Otročín se stal katolickým teprve v r. 1606,když připadl znovu ke klášteru tepelskému. A tak bylo Tepelsko již dlouho katolickým,když v r. 1618 vypukla ze sporů náboženských na české půdě třicetiletá válka.
V r. 1529 za opata Antonína prodal klášter tepelský Mnichovu zde rozložený statek s polnostmi za 300 kop. Podle jedné listiny v archivu chebském,náležel tento statek v r. 1473 Jindřichovi mladšímu z Plavna a byli prý zde drženi tehdy mnozí chebští občané.
V r. 1557 zbudovala mnichovská obec Schöplův neboli Siardův mlýn. Pachtýři mlýna měli chovati dvě krávy. V r. 1602 koupila obec od Jana Kröplela Fritzův mlýn s pilou a polnostmi za 797 kop a v r. 1608 Nový neboli Kalafurtův mlýn od Wastla Ulricha za 360 kop. V r. 1790 byl zase Nový mlýn prodán Josefu Hainichovi za1465 zlatých a Fritzův mlýn za 2790 zlatých.
V r. 1609 byla přestavěna věž kostela 16 sáhů tj.30,3m vysoká. V témže čase byl ulit v Ostrově u Karlových Varů střední a menší zvon,zatímco velký zvon byl pořízen již v r. 1539. Dne 26.září 1916 byly zvony rekvirovány pro válečné účely. Vážily celkem 765 kg. Stará dřevěná zvonice zbudovaná r. 1447 stála u kostela 162 let.
V r. 1625 koupila obec od Gabriela Fischbacha Spálený mlýn za 1350 zlatých.
Ve třicetileté válce (1618-1648) utrpělo Tepelsko mnoho škod od Švédů.tak v létech 1635 a 1647 byl Mnichov zpustošen a vyrabován. Po smrti Gustava Adolfa v bitvě u Lutzenu dne 6.listopadu 1632 řádila švédská vojska bez kázně.
V r. 1647 veškeré obyvatelstvo z Mnichova uprchlo a město zůstalo 18 týdnů prázdné. I kostel byl tehdy proměněn ve stáj pro koně. Pivovarský kotel byl zničen. Obyvatelé Mnichova žebrali v okolí,aby nezemřeli hladem. Na tyto časy upomínají dva,takzvané „švédské kříže“,z nichž jeden je za kostelem u silnice vedoucí do Pramenů a druhý při východu z obce u státní silnice. Tento druhý „švédský kříž“ nese datum 1739 a byl tedy zasazen při stoleté památce těchto časů. Kronikář Mnichova Petr Christl považuje však tyto kříže za náhrobní,když byli dříve jinověrci pohřbíváni mimo osadu. Ještě v XIX. století byly nacházeny v blízkosti Mnichova v polích při orání a vykopávkách švédské zbraně. Zejména mnohé muškety byly zde nalézány.
Rok 1648 byl hladovým rokem a k tomu tolik myší,že zničily téměř všechno obilí.
Dnešní kostel sv. Petra a Pavla v Mnichově jest jedním z nejkrásnějších na Tepelsku. Byl zbudován v dnešní podobě v létech 1719-1725.
Pod kostelem je prostorná krypta,kam bylo pohřbíváno až do r. 1784.
Krypta je suchá,takže mrtvoly v ní netlí,nýbrž vysychají a mumifikují.
V kryptě byli též pochováni francouzští zajatci z Prahy a český rukojmí z Prahy hrabě Jáchym Pachta,který zde podlehl útrapám dne 2.prosince 1742. Domněle prý zde zemřel i hrabě Filip Kolovrat.
V r. 1874 byl založen kolem kostela hřbitov a protože v krátké době nedostačoval,zbudovala obec nový hřbitov v r. 1895 u silnice do Mar. Lázní.
První dřevěný kostel byl zbudován v Mnichově již v r. 1320 a v r. 1384 zde byla ustavena farnost. Až do r. 1781 patřily k této mnichovské farnosti obce Sítiny,Rájov,Číhaná,Bohuslav,Popovice,Louka a Prameny.
V r. 1781 založena v Pramenech samostatná farnost,ale kostel v Pramenech založený již r. 1615 byl spravován farářem z Mnichova. V r. 1788 byly vystavěny kostely v Rájově (sv.Jana a Pavla) a v Louce (sv.Václava). Téhož roku ,kdy byly v těchto obcích kostely vystavěny byly také současně povýšeny na kostely farní.
Hlavní oltář v kostele sv.Petra a Pavla v Mnichově byl pořízen v r. 1769 od občanů Tomáše Helma,Josefa Helma a Krištofa Christla. Oltář Matky Boží zřídil farář Vilém Tittler v r. 1730 a Křížový oltář Fr. Jos. Zeidler z čp. 32 v r. 1804.
V r. 1809 byla věžní kupole obnovena. Dřevěnou výztuž zhotovil tesařský mistr Michal Frank ze Sítin za pomoci tesaře Rajmunda Egerera z Číhané,který slezl nejvyšší bod a tam klidně pracoval. Na místě,kde stávala stará věž,zhotovil sochař Rechl v r. 1539 svatojánskou sochu. Kameník Ruderich z čp. 12 uřezal ze stromu nad Siardovým hrobem blíže Siardovy kaple několik větví a byl proto odsouzen ke zhotovení kamenného zábradlí kolem této svatojánské sochy u kostela. Později teprve byla tato socha i se zábradlím přenesena ke kostelní zdi.
Křížovou cestu v kostele dal malovat Engelbert Utschig z čp. 17 v r. 1854 od malíře Christopha z Teplé. Též paramenta a barevná okna jsou darem mnichovských měšťanů. Ke schválení kostelních účtů dojížděl do Mnichova každoročně tepelský opat. Na hostinu v ten den přispěla mnichovská obec faře moukou. Na svátek sv.Petra a Pavla byli zváni ke stolu na faře obecní radní.
Alblova kaple při cestě do Pramenů byla zbudována v r. 1767 od Michala Dietla z čp. 117. Druhá při cestě do Bohuslavi v r. 1830 od manželů Fischbachových z čp. 39.
Když se v r.1796 v kostele poprali do krvava při bohoslužbě dva sedláci,přenesl farář Nejsvětější svátost do Alblovi kaple,kde zůstala až do doby,kdy byl mnichovský kostel znovu vysvěcen. Mezitím byly konány bohoslužby v této kapli.
Radnice v Mnichově byla znovuzřízena v létech 1725-1731. Mezi okny šenkovny na západní straně byla zazděna krabice,obsahující zakládací listiny a tehdy oběžné mince. Stavba stála 3 281 zlatých.
Také ve věži kostela byly nalezeny při opravě v r.1954 různé listiny a mince. Mince i noviny z r.1954 byly po opravě znovu do věže vloženy. Příslušný zápis je o tom ve farní kronice. Tato farní kronika je sama o sobě velmi zajímavá a jest z ní se mnoho dočísti o historii Mnichova.
V Mnichově stával dříve ústav duševně chorých,jenž byl v r.1635 zrušen. Také dvě lázeňské budovy byly v Mnichově. Byly to domy čp. 81 a 84. Dům čp.81 byl prodán v r.1687 Antonínu Poppovi jako obytný dům. Tento dům přešel na Tomáše Tremla a z rodu Tremlů pak na Martina Schmidta,který v něm v r.1849 zřídil kovárnu.
V r.1742 za první slezské války dospěla na útěku od Prahy od Rakušanů část poražené francouzské armády do Mnichova,většinou ozbrojené oddíly,aby si zde přes den odpočinuly a na účet občanů sebe i koně ošetřily. Tu přišel občan Josef Uhl z čp.96 s nářkem a křikem a se zprávou,že při své cestě do Teplé narazil na rakouské vojsko a byl příslušníky toho vojska oloupen. Toto rakouské vojsko pochoduje prý ve velkém množství směrem k Mnichovu. Tato zpráva naplnila Francouze takovým strachem,že rychle sbalili svá zavazadla a ve spěchu zanechali v Mnichově rozličné věci,také i koně a zraněné vojáky. Zemřelí vojáci francouzští byli pak pohřbeni na louce u cesty pod Mnichovem a jejich rukojmí hrabě Jáchym Pachta a domněle i hrabě Filip Kolovrat byli pohřbeni do podkostelní krypty. Ačkoliv Josef Uhl zachránil svou zprávou o příchodu rakouského vojska obec od větších škod,přesto způsobili Francouzi za tu krátkou dobu škody za 3 597 zlatých,což byla na tu dobu velká částka.
V r.1747 obdržel Mnichov od kláštera v Teplé právo pálení kořalky. Právo várečné obdržel již v r.1493 od krále Vladislava II. Každý právovárečník vařil tehdy na vlastní účet. Kolem r.1700 mohli všichni právovárečníci vařiti 154 sudů! Císař Josef II. nařídil ,aby pivovary byly pronajaty a zisk nebo ztráta aby byly rozděleny na podíly. Mnichovský pivovar byla tehdy budova čp.88,nyní hasičská zbrojnice. V r.1816 koupili právovárečníci dům čp.117 a vystavěli nynější pivovar. Celkem bylo tehdy v Mnichově 95 právovárečníků. Dne 3.srpna 1887 vyhořel pivovar i s vedlejšími budovami. Právovárečníci vystavěli opět nový pivovar,ale byli nuceni vypůjčiti si 40 000 zlatých,čímž byly podíly znehodnoceny. Podíly pak byly lacino prodány Janu a jeho synovi Frant. Stadlerovi a Vilému Christlovi na polovinu. Posléze získali Stadlerové i druhou polovinu podílů a tím se všechna práva dostala do jedněch rukou. V Christlově kronice stojí na str.631 na doplňkovém listě třesoucí rukou napsáno: „Páni Stadlerové neustálým nucením dosáhli,že jsem jim v r.1898 všechna práva prodal i s domem stojícím pod pivovarem i se všemi polnostmi za 48 000 zlatých. Napsáno v 83 letech dne 26.května 1900 – Vilém Christl.“
Novými majiteli byl pivovar neustále zvětšován a zlepšován. V r.1908 vyrobil pivovar 16 000 hektolitrů piva.
V r.1752 podaly všechny tepelské klášterní osady s výjimkou „věrných mnichovských“,kterýžto titul obdrželi mnichovští za osvobození opata Petra II.,jehož užívání však v r.1791 opat Raymund Hubl IV.,rodák z Mnichova zakázal a s další výjimkou Vidžína a Číhané (na státní silnici Plzeň-Bečov),žádost o osvobození z nevolnictví. Výsledkem této žádosti bylo,že obyvatelé těchto obcí museli pro tuto svou opovážlivost opata Hieronyma Ambrože odprošovat. Tresty byly přísné,neboť 24 občanů bylo odvezeno do Prahy a skladatel prosebného listu byl odsouzen na 14 dnů do vězení. Nevolnictví trvalo až do jeho zrušení císařem Josefem II. v r.1781. Robota však trvala až do r.1848,až teprve zásluhou Jana Kudlicha,říšského poslance císař Ferdinand V. patentem ze dne 7.září 1848 zrušil robotu.
V sedmileté válce(1756-1763) bylo ubytováno v Mnichově třikráte pruské vojsko.V r.1759 zemřelo zde 40 pruských vojáků,kteří byli pochováni v hromadném hrobě na témže místě,kde byli pochováni francouzští vojáci,totiž u silnice z Mnichova do Horního Hamru v místě,kde odbočuje cesta na Geierspiel. V r.1796 byl na tomto vojenském hrobě zřízen prostý kříž,který tam stál až do r.1945. V tomto roce byl neznámými pachateli povalen a péčí administrátora P.Jiřího Bendy byl znovu postaven a přenesen do protilehlého domu Schneiderova.
Císař Josef II.povolil městu Mnichovu konání 4 dobytčích trhů.
Císař Karel VI.povolil dne 28.dubna 1738 konati každý týden ve čtvrtek obilní trh. Obilí přiváželi převážně rolníci z okolí Bezdružic. Po čase však konání obilních trhů zaniklo,takže bezdružičtí prodávali své obilí každou středu v Teplé.
Školní budova byla zbudována v r.1795. Předtím stála na témže místě dřevěná škola,která byla vystavěna již r.1664.
Soudní právo měli páni na Mnichově již za nájemců bratří Tullingerových v r.1397. V r.1528 byla 6ti mužům pro zabití jednoho krejčího sťata hlava. Mezi odsouzenými byl i jeden z rodiny Zeidlerů. Dne 6.března 1567 byl pověšen Ondřej Glase pro krádež,dne 9.dubna 1627 byl pověšen pro dvojí manželství Šimon Pürner,kovář z Mnichova. Jednou se oženil s Kateřinou Weidingerovou z Tulenu, druhá byla Walburga Schweitzerová z Mnichova. Kromě toho se pokusil odsouzený Glaser o útěk. V knize hrdelní,soudní a sirotčí,která byla vedena do r.1781 a která jest v městském archivu,lze se dočísti,že se v r.1674 konal v Mnichově hrdelní soud nad Hansem Polzem od dvora,protože ukradl koně a prodal jej Matyáši Pimplovi v Číhané. Rozsudek zněl:…… „k právu,aby byl na šibenici neb řetězem sprovozen ze světa,pocestným pro ošklivost“.
V r.1715 byl v Mnichově uvězněn Jan Krištof Mitscheling. Byl odsouzen pro krádeže k smrti, byl však omilostněn k trestu na tři trhové dny s provazem na krku státi na pranýři. Kromě toho obdržel výprask a byl pod ztrátou hrdla vypovězen z království Českého a zemí sousedních.
V r.1731 úředník Matěj Egerer z Rájova jiným pro odstrašení,jemu pak k trestu smrti pro pokus otrávení své manželky. Jeho tělo mělo býti vpleteno do kola a toto mělo býti volně spuštěno. Byl však na přímluvu své manželky přípisem z pražského hradu ze dne 15.června 1752 omilostněn a trest mu byl změněn na šestiletou nucenou práci.
Dne 9.ledna 1640 byl dokonce vykonán rozsudek nad mrtvolou. Občan jménem Schürhass se v zoufalství oběsil. Jeho mrtvola nebyla pochována,nýbrž u silnice spálena. Jako soudci zde působilo vždy 12 mužů a to z Mnichova,Teplé,Úterý nebo Plané. V 16. a 17.století náležely k mnichovskému soudu vesnice Sítiny,Rájov, Číhaná,Popovice,Bohuslav a část Pramenů(tzv.Malý Sangerberg).
Mnichovská šibenice stála napravo od silnice z Mnichova do Teplé a to,jak praví stará kronika 414 kroků od sochy sv.Josefa. Místo to se nazývalo dlouho „u šibenice“. Popravení byli pochováváni v blízkosti šibenice,kde stojí ještě dnes masivní kamenný kříž,jehož stáří je neznámo. V r.1777 byla šibenice odtud přenesena a postavena blíže brusírny nad Siarským mlýnem (Schöpflův mlýn).
V r.1790 byla tato šibenice zrušena. Od té doby byly těžké zločiny souzeny u krajského soudu v Chebu.
Mnichovský pranýř lze viděti ještě dnes. Je to polokruhová kamenná deska, vlevo u vchodu do radnice,nad níž je ve zdi upevněn kruh,k němuž byli připoutáváni odsouzenci. Kromě toho býval v Mnichově ještě tak zvaný dům nevěstek,který stával na náměstí u studně. Vypadal jako velká klec,do níž byly zavírány ženy,které vedly nemravný život,zejména nemanželské matky. Tento
„dům nevěstek“ byl v r.1742 zrušen. Dále byl nad kašnou upevněn na 4 řetězech na sloupech koš,do něhož byli vsazováni nepoctiví obchodníci,jako kupř. řezníci,pekaři,mydláři atd.,když prodávali zboží špatné jakosti nebo špatné váhy. Byl zrušen v r.1770.
V r.1797 založil farář Norbert Wagner a občan Josef Zeidler z čp.4 spolek ostrostřelců,jež čítal 30 ozbrojených a 15 krojovaných mužů. Za velitele Rudolfa Christla obdržel spolek od císaře Františka Josefa I. privilej,že důstojníci měli právo nositi na svých uniformách zlatá označení a na svém praporu rakouského císařského orla.
Dobrovolný spolek hasičů byl založen až v r.1876,když tu byly již předtím nutné hasičské prostředky,které byly v případě požáru používány mnichovskými občany.
Počátky pošty sahají do r.1840,když obec zřídila poštovní pobočku. Prvním poštmistrem byl Jan Ditrich.
Silnice z Mariánských Lázní do Karlových Varů přes Rájov,Mnichov,Louku a Bečov byla vybudována v r.1830. Z Mnichova do Teplé v r.1844 a do Pramenů
v r.1853.
Až do r.1840 chodil poštovní posel dvakrát týdně z Mnichova do Plané a zpět s poštou. Za to obdržel od obce 10 strychů (tj.934 litrů obilí) a 10 zlatých,od eráru 16 zlatých a za každý dopis 2 krejcary. To pobíral i po založení poštovní pobočky až do r.1900. Telegraf byl v Mnichově uveden do provozu r.1865.
Železniční trať z M.Lázní do K.Varů byla dána do provozu v r.1898.
V r.1854 byl vysvěcen v Mnichově klášter školních sester s výchovným dívčím ústavem. K výstavbě tohoto ústavu přispěli mnichovští občané zdarma povozy a jinými službami,za čež používaly mnichovské dívky zdarma školního vyučování.
Rozdělení škol na dívčí a chlapeckou a jejich povýšení na dvojtřídní školu mělo svůj význam,neboť občas nebyl dostatečný počet žáků.
Z památek Mnichova nutno uvésti nejstarší kamenný pomník,který stojí na půl cestě pila-Sítiny a pochází z r.1606,když krátce předtím poslední osada tepelského kraje se stala katolickou. Na jedné straně pomníku jsou odznaky tepelské a na druhé na sever je postava se zkříženými pažemi. Podstavec je hluboko v zemi a omšelý ráz pomníku,vlastně božích muk ukazuje na jeho vysoké stáří. Mariánský sloup na náměstí byl zřízen Vavřincem Utschigem v r.1713. Svatopetrský sloup na Petrském náměstí založil Petr Christl,pensionovaný rytmistr a kronikář města Mnichova v r.1833. Tento zasloužilý kronikář a rytmistr se narodil v r.1762 v čp.22 a zemřel v r.1835. Pocházel z občanské rodiny. První Christl,který přišel do Mnichova pocházel z Nivy (dříve Neugrün) u Sokolova a oženil se v r.1725 s vdovou Markétou Dietlovou rozenou Alblovou. Petr Christl prodělal za císaře Františka II. proti Francouzům válku na Rýně a po míru v Lunevillu,uzavřeném 9.února 1801 vstoupil v r.1802 jalo rytmistr na odpočinek. Od r.1805 až do své smrti v r.1835 pobýval ve svém rodném Mnichově.
Byl dějepiscem své obce a měl honitbu v lese západně od Mnichova. Jemu děkujeme za tzv. „rytmistrovskou kroniku“,v níž na 1082 stranách jsou zaznamenána dějepisná data Mnichova. Jako majitel honitby měl Petr Christl na nejvyšším bodě mnichovského polesí zvaném „Auf der Haide“, 865 metrů nadmořské výšky chatu,která po jeho smrti zanikla.
Na tomto místě byl zbudován nízký kamenný památník,který jeho pravnuk Vilém Christl dal v r.1900 obnovit.
Nalevo od silnice z Mnichova do Rájova stával kamenný sloup. Na tomto místě zemřel náhle dne 17.března 1852 majitel allodiálního statku Poutnova a člen řádu maltézských rytířů hrabě Mořic Deym ze Střítěže,který se narodil r.109. po jeho smrti byl Poutnov prodán majiteli panství v Bečově vévodovi Alfredu Beaufort-Spontinovi.
V r.1903 postavil mnichovský zpěvácký spolek k 25 letému jubileu svému rodáku a hudebníku Theodoru Krüttnerovi,nar.1814 a zemřelému 1893 na náměstí pomník. Krüttner byl 38 let kapelníkem mariánskolázeňského orchestru.
Obyvatelstvo Mnichova provozovalo odedávna hospodářství a řemesla. Výnos z hospodářství sloužil po odevzdání jen k výživě rodin a služebných. Půda byla dříve špatně obdělávána a málo hnojena. S pšenicí byly učiněny první pokusy teprve v r.1770. Také chov dobytka byl zanedbáván. Jaké neblahé poměry panovaly v Mnichově v druhé polovině 18. stol.dokazuje skutečnost,že mnichovský magistrát rozhodl v r.1760,že nebude udíleti žádných podpor. Také vydal zákaz přístavby domů a bytů,aby se zamezil růst obyvatelstva a předešlo se tak nouzi,neboť prý se část obyvatelstva živila krádežemi a žebrotou. V té době měl Mnichov 136 obytných domů. Špatný výnos hospodářství způsobil,že drobní zemědělci se věnovali řemeslu,zatímco větší obchodovali s chmelem. V Mnichově se provozovala všechna řemesla,která náležela do r.1637 k cechům v Teplé,Plané,Horním Slavkově a jinde. V r.1637 obdrželi mnichovští řemeslníci právo založiti si tyto cechy: řezníci,tesaři,zedníci a kameníci,kováři a koláři,
truhláři,sklenáři,zámečníci,pekaři,mlynáři,síťaři a pletaři,obuvníci,krejčí. Tyto cechy měli podporovati růst řemesla,výchovu řemeslnického dorostu a jmenování
tovaryšů a mistrů.
Obchodníci nakupovali chmel v českých chmelařských krajích a prodávali jej zdejším i zahraničním pivovarům. Získávali tím nejen peníze,nýbrž i cestováním obchodní znalosti a styky. Tím se stal Mnichov na počátku 19.stol.,kdy měl ještě 20 obchodníků s chmelem,městem zámožných občanů,což se ukázalo i na venek a odtud také stavby měšťanských domů i jednopatrových. Když byl v r.1816-1817
nově zbudován pivovar a sladovna,bylo r.1833 vydlážděno náměstí.V následujících
létech založli mnichovští občané Jan Fishbach,Antonín Christl,Jan Dietl,Dionys Rudrich a Josef Seitz brusírnu hadce (serpentinu).Stála na pravém břehu potoka na půl cestě mezi Sardským (Schöpflovým) a Fritovým mlýnem. Byla to jednoposchoďová budova,dole z kamene,nahoře z cihel. V této budově byly umístěny 4 brusy,6 soustruhů,1 pila na kámen,1 vrták,1 holandský mlýnek a ko-
várna.
Vše bylo poháněno vodou z potoka. Zde byl hadec,nacházející se hojně
v mnichovských lesích broušen na rozličné nádoby,desky,kříže,pomníky,křtitelnice apod. V r.1836 navštívil tuto brusírnu princ Vilém Pruský,řecký král Otto I. a manželka Bavorského krále Ludvíka I. královna Terezie roz. princezna
Sasko-Altenburská. Všichni se vyjádřili velmi pochvalně o této brusírně a koupili více kusů hotových výrobků z hadce. Po dvacetiletém provozu byla výroba zastavena. Dnes je na místě brusírny viděti propadlé dno rybníka,což upozorňuje chodce,že zde někdy něco stávalo. V r.1874 byla v Mnichově zbudována na náměstí kovová kašna. V r.1770 kamenná a pak dřevěná kašna již nevyhovovala. Držela špatně vodu.
Dne 15.dubna 1882 pronajali si pražští páni Launisch a Scharf mnichovské hadcové doly na 50 let a zřídili na levém břehu potoka novou továrničku na hadec.
Stála pod Schöpflovým mlýnem. Přistoupením nového společníka Jehla z Aše byla výrobna přeložena do mlýna Fritzova. Byla v provozu až do r.1905. V r.1920 byly v Mnichově kromě pivovaru ještě 2 pily a malé provozovny řemeslníků. Obchodníci s chmelem se v druhé polovině 19.stol. odstěhovali postupně na Žatecko. Také mnohá menší řemesla zanikla. Byli to kupříkladu barvíři,hrnčíři,provazníci,prýmkaři,mydláři a hodináři. I počet domů se v posledním století zmenšil. Po občanských požárech nebylo leckdy několik domů vůbec obnoveno. Tak kupříkladu po požáru dne 20.září 1891 bylo ze 27 vyhořelých domů jen 20 domů znovu vystavěno. V r.1820 měl Mnichov 136 domů,naproti tomu v r.1920 jen 125 domů. Jest zajímavé,že v r.1820, 11 kilometrů vzdálené Mariánské Lázně byly menší než Mnichov. Tak kupříkl. sestávaly Mariánské Lázně v r.1811 ze 6-ti domů a měly 50 obyvatel. Od té doby ovšem vyrostly na světové lázně. Mnichov poklesl jen na vesnici.
Rok 1893 byl v důsledku velkého sucha hubeným rokem,
jelikož po celé jaro i léto nepršelo. Louky byly šedivé a obilí na píď vysoké.
Za první světové války 1914-1918 bylo z 1020 obyvatel Mnichova 140 mužů vojáky. Z nich 20 padlo,5 pohřešováno,17 raněno z nichž 7 invalidů. V nepřátelském zajetí jich bylo 10.
Od podzimu 1919 do jara 1920 bylo v Mnichově budováno elektrické vedení a dne 7.dubna 1920 se rozzářilo v obci poprvé elektrické světlo.